KOTRMELEC

Odvíjím se jako páska.
Brzy konec, musí být ji.
Jako had bez nohou.
Bloudím, nedotknutelnou tmou.
Zírám vyzývám, podlehnu svodu.
Utržen ze řetězu, kotel plný odřezků.

Čí jsi, patříš nevyzpytatelnému životu.
Nebo smrti, co do dáli ti dává sbohem.
Skropen zatím schopen, odloupnut skokem.
Ještě ne už tu je prásk, hlava odlétla.
Otevřel se jako plechovka, je libo kousek člověka.

Zním stínem odfrknutým, zaťaté pěsti nač a proč.
Zírám do dáli, sklopím zrak, vezmu frak poliji benzínem.
Už to hoří to co je v tobě, kurva je toho hodně.
Zpívám ve vodě splývám, jsem jen část potvory.
Zavři oči otevři řiť, všechno už víš, znáš podléháš.

Mrknu okem skočím skokem, vykrvácím škodolibě.
Červené krvinky buďte při mně, ochraňujte toto já.
Zmalován, namalován v nad životní velikosti.
Odfrknul si drak, když mne požíral, ubohý tam uvnitř.
Skrčím se a už nejsem, vykouknu houknu zazpívám.

Duše zrazena, odpustek vyžadován, už ho mám.
Desetkrát zdrávas vražda odpuštěna, já chci soud.
Proud možné spravedlnosti, zasmál se tak až praskl.
Žasnu co ti soudci nebo lépe zmrdi, dokáži zplodit.
Tolik nocí tolik vět sebestředná otázka, jsem člověk?
Možná ano podobnost tu je, člověk marnící životem.
Uskočím před obrem, zářím dobrem, zní to hezky.
Ale už nezař skončíš jako, potrava pro sudy, šup...