ZABIJ

Skočím do zdi vetknut.
Chcípám velmi pomalu
a tiše. Mrtvolnost toho
ticha řve my do ucha různá
hesla. Zdechni zkurvenče
co tady ještě děláš. Skoč
z nejvyšší budovy, bez tvé
obnovy. Chcípám každým
dnem oblečen, v černou barvu.

Tak už je vykopaná moje pelest.
Zním tak jak se cítím, hlava roztrpčena.
Uniklý mozek, kam si do jiné zóny.
Trčím tu čtu své parte, zazní tik poslední.
Píši tam byl to jen klam, laciná napodobenina.
Zabij smrt vykuchej, poslouchej ten zvuk.
Prší neštěstí všichni mají deštník, na mne padá.

Tisíce let zlomyslnosti, už nezvládám.
Zapadám do průrvy neviditelnosti.
Zatkni mne, za to že jsem, ponížen, odplužen.
Svojí neschopností svoje tělo takto nosím.
Chtěl bych žít prý to nejde, čekat mám tisíc let.
Vzlétám ze svého těla, podívám se na ten svět.
Shůry je vše krásné, uteču na horu polibků.
Tam políbím tu krásu, nebo asi dříve tiše zhebnu.