HEAVEN

Jsem uhnut z hlíny.
Škodolibý zmatený.
Terčem jsem jen já.
Trefíš se lehce, prostě.
Zavři oči vypni nebo zapni
hruď. Bůh jen suď, spravedlivý.
Vlastně slepý a dosti nechutný.

Vybírá si svoje favority. Nejsi
to ty pak si v temné řiti. Odsouzen
do matrixu vložen, jako součástka.
Padáš na hubu, lidi po tobě šlapou.
Hlava se ti rozletí, na tisíce kousků.
Jsem ten co se mu vše v jednu chvíli posere.

Zrnka písku, ovíván mořem složen pak odložen.
Slova jsou nevlídná, když tvoje ústa opustí.
Je jen noc tak temná, zabalená v jiné hustější
tmě. Odmocnina z ničeho pátrám v tvých očích.
Je tam něco, zbyla jenom zlost sžírající tě. Jsem
nejsem je to jedno, proč jsi vetchý, nocí s kolomazí.

Zřím útok podsvětí, svítí bliká cinká odpočítává konec.
Čí ptám se tiše, ač vím odpověď, ano jsem to já. To má
maličkost, zraje a proniká hustým vzduchem, rigorózním.
Utíkám ale vím že mně jednou chytí, zbijí, zabijí, srazí k zemi.
V téhle zemi padám na hubu, už více nebudu bude konec.
Ale na věží kostela zazní jen ušlápnutý umíráček, plný života mého sraček.
Lpím zním v prokletí, uzavírám dotýkám se odpovědí, něco vědí.
Krotím svoji představivost, zazněl výstřel prochází se organizmem.
Zastaví se rozhlédne zde se usadí, ten člověk je jen pytel hnisu.
Tu si něco píšu, bráním se zajetí ve smrtelné křeči už nebrečím.
Jen čekám blekotám, mám sen takový jak mne někdo střelil, zabil.

´