PŘIJELA POUŤ

Je mi hrůzostrašně.
Tak už zabijte mně.
Ale jen tak, lehce.
A podmíněně, zcela.
Jaká je má cela, celá.

Flusnu ti do ksichtu.
Pak kopem ti ten hnus
rozprostřu, po tváři. Tak
co jak se na to zatváříš.
Nemám sen, nevěřím jim
Radši tě do průvanu, za krk
pověsím..

Piji vodu, z odlivu moře.
Tvářím se přísně, nevrle.
Ale takový nejsem, hudba zrudla.
Znuděný rozčleněný, opačný.
Zítra čekám na další den, stejně odporný.
Záporný, špatně uhnětený, upachtěný.

Doufám v zázrak, nemožně nemožný.
Lžu si do kapsy, plna podivností přejetých.
Smrt za dveřmi, ještě chvíli, nech my prosím.
Žasnu nad svou demencí, zlotřilou.
Jenom dveře zavřu, škrtnu znuděnou zápalkou.
Zase nehoda plyn je blázen, nicotný.
Poslouchá roztrhá tě, zoufá ponouká.

Zavětřil jsem a vím že nic neovládám.
Jsem analogický šmejd, z minulého století.
Hele někdo letí na dělové kouli, práší se mu
z huby. Jsem skutečný, bez těla ovládán mocně.
Mozek ničí mně zabíjí pomaloučku, na paloučku.
Vítr zafouká, ptáček zapěje, někdo usekne ti hlavu.
Bez pozdravu, dá ti ji na špalek a stačí jeden sek.
Velmi přesný nic jsem nepocítil, kde jsem hledám
to své tělo. Prý někde leží už zasypáno, hnědou perletí.
Takže už nikam nepoletím, ztratil jsem právo zbýt, ulétl jsem
kam si.