Ze smršti

Ze smršti nekonců vzlyká,
křídla ulomených srdcí,
proradnost drahých soch,
nezkousne ani mistrův služebník,
v zpropadeném listí pohřebiště.

Dumat nad klovy pštrosími,
duši bez duše rozervat
polevit ze svých trápení,
odpojit mimozemského hermafrodita,
kde znásobí asteroid,
letky pochodu letců.

V nejistotách plaveme ohanbím,
grimasy zahořklých plevelů,
titěrností lebek křičí,
poloprázdná láhev,
špuntem zpustošele nicotná.

Pomněnka lesní lodyhami vystoupává,
kompas rýpe v kotoučích,
zlatá klátí po cestách,
světlá paní,
za tmy krušné posvítí.

Prodíráme strmým chvojí,
v trnu trne mohykán,
a vděčná láska zhojí střepy krvavé.


Připij fontánkou,
ty vodotrysku lkající dvořanům,
dnem plížícím komnat,
mdlých ňader roubených,

se dotkneš nedotknutelných,

a zavřeš temnotu temnotou.