DRÁT OSTNATÝ

Jitra zvlhlá pláčem ochraptělých.
V uších my zní dusot, kopyt jednorožců.
Zítra nebo včera, slité dohromady.
Padám odrážím se ode zdí, plivu krev.
Zázraky jen v říši bludiček, pasoucích se.

Snídám úzkost, obědvám depresi.
Už jsem zcela naplněn, až po samý okraj.
Zlomeny rozlitý podrytý, ukrytý posednutý.
Rozřezali mně na malé kousíčky, nic tu nezbylo.
Deset deka toho co zuby nevycení, prosím nakrájet.

Pokrytý blátem zcela zmaten, proklet prý na věky.
Ono stačí jen pár let, nemoci my nohy z radostí podrazí.
Krása je v tobě zní jako cinknutí, nepostřehnutelné.
Hnus je taky tam prolínají své světy, jsa uprostřed.
Jsem ušit horkou jehlou, sváry ještě doutnají.

Vybuchl člověk prý jen tak vzteky prý, to byl ale bordel.
Zatínám zuby žiji jen pro sladké usnutí, tápu kradmo.
Dotek sáhnutí na štěstí, nebo jen její vůni cítit, postačí.
Ustrašený tím dějem dalším, zvedám hlavu tělem klamu.
Prostrčen skrz hlaveň děla, jak se ten život vlastně dělá.