MOSAIKA

Není svět je jen nádoba
plná smetí. Které světem
někam letí. Září jako hvězdy
poslové smrti tvé pošetilosti.
Nezakryješ svět, plédem z
gauče. Jsi jen otrok slov mnou
vyslovených, ach ty bídný člověče.

Řeka neteče jen se tak poflakuje.
Zalévá domy, nebesa vyzývá ku
souboji, hromy blesky vyčuhují
zpoza nebe. Vidí tebe, tamtoho
taky. Vyčuhuje mu kus světa jen
tak volně z kapsy. Na reakci světelný
meč, nenabit. Postačí ten ocelový, zcela
něčí smrtí nově povlečený.

Stůj člověče zastav se a pozoruj
tu krásu. Jen obyčejný den, možná
bombou atomovou zaprášen. Z lidí
popel, ostatní jen ohořelý. Dalším
údy nemají, armageddon v ústraní.
Změř kolik lidí chybí, vezmi si pravítko
a najdi někde šidítko pro plačící dítě.
Nemá mámu ani tátu, ty jsi ho našel
je to tvoje starost. Další hrb ti narostl
už zase řeklo prase, šlo na jatka prostě
obyčejný zvrácený den, tak ho vezmi.
Odhoď kde si v tajné lesy, vezmi nový
zatím opuštěný, smutně hledící. Pohlaď ho
dej mu naději, tu zcela jistě ocení, celý zpocený.