Gosanke, Kohaku

Mdlé srdce odmlívá,
nač otvírati,
jen přivři očka svá.

Tvá, po kaštanech snědá,
tak pomni lesem pomněnek,
odtajni nevinné krajky,
probodni,
jemnost nádechů křepelčích,
a vyleť, v rotujících přeměn.

Vzdychám si,
bláhově přemítám zástavy,
okřídleným nesu zprávy plamenů,
klopím zkřehlé zavitosti.


Pode, dole hladinou,
mnou tonu v mělčinách,
po pašmínu šál,
azurově,
od srážejících odrazů,
obrazem obzorů,
zamodralého kroužku soužití.


Lapám, vkradnu si tvou přízeň,
s orchestrem dirigenta,
vířím věčné mládí.


Staňme Koi kaprem,
v bílé ohni červení,
pozlacenu vzorem brokátu,
namlouvejme slast, šelesti klanící,
jezírkem zázraků,
se ploutví slijeme v průzracích.


Ģosanke
Kohaku

pluj a splyň,

na leknínu za mraku,
se pod šupinkou rtů zadíváš.


Rdíc cípem hvězdic,

och, plytce teleskopicky.