COPAK

Spadl jaký si apel.
Něco z něj kape.
Možná jeho kýčovitost.
Zavrtaná do nemohoucnosti.
Je patrný i z vesmíru.
Má uprostřed ničeho díru.

Usnu spánkem spravedlivým-
Probudím se chtivý, rozechvělý.
Další den, nové citové vydírání.
Dejte my ještě sladkého rozjímaní.
Třeba čtvrt deka, rozlit odevzdaný.

Kola osudu točí se dál.
Držím se nespadnu, snad.
Únik z toho podsvětí, nesvědčí.
Vstávám bdím sním, odevzdám 
své tělo. Dopadl jsem už nic
necítím. Jsem kostka ledu,
rozpustím se v tajnou kapalinu.

Otočím se a za mnou už nic není.
Nic tu nezní, jenom to mé chtění.
Prozřel jsem už, padám v nicoty.
Viď že neumřu, jenom spánek mě
pohltí. Budu spát a třeba se i tomu
smát. Nenechte mě chcípat jenom
tak. Zdechlina opuštěna na pouští.
Kosti ohlodané tajemností, hle ji zřím.