NAHÝ

Stojí dům jeho půl.
Je mu zle a tak trochu
řve. Jen tak aby se
neřeklo, nebe nezřeklo.
Taky opuštěn ode stěn.
Jsou chladné umanuté.

Ležím na posteli přemýšlím.
Vlastně sním, usínám a bdím.
Cítím zimu jsem ve stínu, zkrotlém.
Proč tak upínáš zrak k nebi.
Tam nikdo není, jen jaká si
pohádka pro dospělé. Máš se dobře
nebo odporně, tam nahoře necítí
tvé hoře.

Dotýkám se hvězd, nepálí zpovzdálí.
Nejsem okouzlen, jen sdílím to svinstvo lidské.
Vše už je pryč zbyla jen tyč, tou mlať kýč.
Červená je krev vztek opouští mé tělo, lačně.
Vášně city pocity, člověk co něco chce, provazce.
Vzduch houstne, dal by se krájet na kolečka umíněná.
Kolik snů, žádám jen život nepotrhaný, neprolhaný.
Kůly jsou tu kvůli hlavám z těl kteří už neprocitnou.
Uhni vypni se na chvíli, jen co se zlo rozptýlí.