MONOPOL

Stojím uprostřed stop zloby.
Unikám po cestě ze střepů.
Dotýkám se slov, jsou tak hebká.
Probírám se, okna zavřená jsou lehce.
Nandám boty zakopávám o zlobu těl, mnohých.

Něco jsem chtěl, náhle po hodu kamenem
zapomněl jsem. Opomněl jsem svět, který není
hezký hned. Ba ani zítra, nikdy nebude, zlo
je tu zakopané hluboko. Sleduji bytosti lidské
jak bryskně dovedou nenávidět. Jen tak, udělelají
cvak a masa hyen půjde po tobě, zrozen z podlitin od těch nejbližších.

Hnus luskne prsty, nastoupí pluk. Jsi
tam také, jdi pryč buď lidskou bytostí.
Poteče krev nezbude nic z tebe, ze mne.
Kde je ten klíč zakopán, otevře nenávist.
Psal slova, písmena řadil za sebou, kde je
jeho mysl. Zakopán hluboko pod zemí, červ mu
ohlodává kosti. Už bylo dosti blouznění, prostě
už není, do ucha ti to vehementně sdělí kdo si. Odpískané
nezapsané, byl žil ten svůj odraz v zrcadle který už neuvidíš.