KOLEDA

Chcípám tiše odhodlaně.
Nastal čas nechci tě znát.
Svoji tvář v zrcadle nechci
vídat. Utopím se v lžíci kyseliny.
Skočím pod kolo, kolmo.
Skočím do zdí, odhodlaně.

Hlavu do trouby vložím,
odložím lstivě. Vezmu nůž
probodnu si srdce plitce. Kde je  
smrt,kde obchází. Já jsem
tvůj zákazník. Přijď si okamžitě
pro mne, ale jen tak
nostalgicky. Vnímám
tu emoci, v hlavě my
přeskočí a neví co chce.

Jen obyčejný klid, životní.
Být člověkem beze úzkostí.
Zdráv být smát se, no jen tak.
Reklamuji hlavu svou, rozbitou.
Zakletou volám do deště myšlenek.
Dejte my klid v duši, nech mě spát.

Spadl jsem do kulometné palby.
Granát někdo hodil my, z díky
vracím. Výbuchy z děl a minometů
dělá z lidí masové cucky. Proč jsem
zde, prý teď ji nejspíše nenajdu. Plazím
se v moři těl, páchnoucích tou smrtí.

Utržen asi brzo nejsem ještě zralý.
Koleje kam vedou proč tu jsou. Ne
pod vlak neskočím. Je to hnusné
a navíc to nosí smrt. Zoufalý, politý
nutkavou posedlostí. Ztrácím dech
kaleidoskop, otrhané hnusnoty. To
je každodenní emoce, uvnitř mne.

Prášky a srážky s realitou, syrovou.
Nenasytnou chce pořád žrát, cpát se.
Je jí u mne dobře, bere my životní sílu.
Upadám do apatie, slunce hnije. Dostávám
ránu za ranou, ksicht mnoho barev má.
Ve výlohách vidím obličej netknutý.
Zabitý svět kolik ti je let let, utržený hrom i blesk .
Zabil jsem sebe nebo tebe, zabiji ty kroky budoucnosti.