Naděje

Naděje žije a přežívá,
bez ní by nebyl smysl,
a to je psáno,
v tříšti zrcátkových lagunách.


Černá labuť vystlá peřím odiv,
beznaděj flétnicky vzdává se mrakům,
kde balet roztančí louskáčkem klíčky,
a zazpívá rtěnkou,
na koutcích máslových rtů.


Nadějná žílo,

horo třetihor mamutí,

mízo pyramid,

proudíš větrem pramenů,
po větvících stomořádků víříš,
vírou smírných hrdliček,
a sil očistných mínótaurů.


Kdo byl a pobyl v jámě,
zaznamenal a poctil osvojené skřepoty,
s duchem svatých stínů.

Proboj se,
a ustojíš prahy výtoků,
kde naroste křídlo zlomených,
vykřiví své ztracené rohy,
dozraje k žalu dějiství,

kam čas sípe v pískách,
a ta někam dožijem,
v tom trvalém zahnízdění,
v tom zapředeném vývinu,

Námi obletujících ledňáčků,

třepotavého modrozdání,

nezmírající,

oné blýskavice,

oné nadějné...