SLIMÁK

Uprostřed kolony snů.
Rozprostřený tajný smích.
Nebo spíše škleb, mně vytváří.
Řinčím zbraněmi, proti apatii.
Chci se protlouci, svou vlastní lží.

Lžu i kradu, jen už nevím co.
Slova padají my z hlavy do
zahrady. Asi zapomnění někdy
slastnému, jindy jen se roztříštím.
Zasel vítr, sklidil bouři lid se bouří.
Tu se brodil, než se stal, jeho součástí.
Rozkrojen, použitelný, jen na negace.

Hlava v louži, své vlastní krve.
Propusť mně už, prosím sundej
pouta úzkosti. Zachraň co je
zbylé. Probuď rosu nechť mne
políbí. Zříkám se svého těla.
Prodám střeva, játra už napadena.

Stěhuji se do krabice zcela dřevěné.
Nepovím ne, ani ano, na rozpacích
v louži souložím. Ze smrtí se západem
slunce, kdy už kurva bude. Slunce
směje se my. Zakrývám si tvář, ten
jediný ksicht, jež mám. Uhněten poslán
na ten neboží svět. Tak se potuluji, tajně
doufám někdy couvám, jindy plivu krev.