MOŘE

Usnul večer, procitnouc jako vichr útočný.
Dejte my kolo, odjedu do Nemanic.
To protože nemám nic, strnule jsem zdvořilý.
Víly vyli na měsíc, vlci zase ten věnec
Tanec svatého Víta zatančím si ho až zítra.
Jitra jsou noční můrou mou, z vnitra sopka
mnou neustále smýká sem a tam. Tam a
sem, ponořen do lžíce od čaje, něco tu nehraje.
.

Krčím se, krpatý prý jsem, odvlečen rozsápán.
Z opice pospávám, hlava už se netočí jen chce
vyskočit. Skákat jako míč, už nechce to tělo nuzné.
Ne neodcházej prosím, říkám skřekem znakovým.
Do krku my naprší, někdo my tam tajně vleze.
Mé meze reakční trapnosti posunuté, do nevídaných dálek.
Spánek jako lék, neb poslední rozloučení ze světem.
Kolem tvého rovu něco kvete, kopřiva, spálí tě, nelez
ven.

Řeže pilkou kosti, poslední pytel a už nikam nepůjde.
Kdo on, ten co tam pod tvou rukou, rozpadá se důrazně.
Krev tuto podívanou sponzoruje, hle tam jest logo tvé.
Člověk, ne, už jen spousta masa jenž je se ho třeba zbavit.
Ukrýt rozpustit, zahodit, ponořit, zabořit, spálit, na jeho zbytky
kálet. Zapomenout na ten čin tak lidský, ta bytost jest
to nejhorší kdo kdosi vymyslel. Je to zvíře, na nejvyšším
stupínku jest zatím, tak ještě jedno pivo a platím. Zvracím
na záchodě, tyhle plky, zvuky neidentifikovatelné vytvářím.
Nezářím štěstím, hlavu do peřiny zabořím, je mi zle, zhasni
svět.