ŽOLDÁK

Ležím v kaluži, různých podmnožin.
Stříhám vlasy, padají ze steny, na zemi.
Už nezním, jen sípám, odpočítám, tikám.
Doby zlé prokřehlé hloupostí, sobě vlastní.
Pošly odpověď a nespadni, do reality zásadní.

Pošly odpověď, někdy třeba hned, kruh se uzavře.
Kolibřík létá neviditelnými křídly, mává nebo šeptá.
Tobě do ucha, jsi prokřehlý jednoduchostí světa?
Kus poklus, tamhle celek vynalezen byl a už i tiše leze, z věže.
Tam kde jsi doma, je i clona jež tě staví do šedi světa.

Ulomím si kus, zazpívám si blues, uhnu střele, dosti bdělé.
Spím spánkem nevinných, umírám ve dne každým pohledem.
Svírám srdce své je už nemocné, utrápené rozdrásané utopené.
V krvi své, uslyším ještě jeho tlukot, či dusot kopyt koní jen.
Už neprosím, jen prostě jsem, unesen na planetu, nemám kontrolu.
Vzdávám se, házím sebe sama do žita, žiji nebo kryji jen, prázdnotu.