CESTA

Padá kousek nebe.
Na tvé tělo bezprizorné.
Cestuji časem poklusem.
Nejsem pohlcen, tím pokusem.

Už asi usmířen, napadením snem.
Nebo asi noční můrou, značně ztuhlou.
Hledám něco, napaden jsem truhlou.
Víko otevírám a vidím tam sebe.
Směje se něco, rádo, to byl jsem kdysi já.

Jak se to to dělá, před zrcadlem zkouším
ten pocit štěstí, vyjádřen tou mimikou.
Vidím jen samé umělé škleby, ne nejde to.
Padám do hloubi kosmu, v mém mozku.
Jen tak trošku, odemykám komnatu srolovanou.

Co se stalo něco vstalo, cože dělá, střílí z děla.
Na ten svět se mračí, kráčí vstříc hrůzným zítřkům.
Padá granát zalehnu ho tělem svým, ne nejsem hrdina,
Jsem jen bytost otupělá, zalitá smutkem slunce jako nepřítel.
V tratolišti krve vnitřních vnitřností, život z něj uniká, utíká, kam.
Osvobozeno jest to tělo, něco chtělo nedokázalo říci co.
Srdce už netluče, v područí smrti, zastaveno jest, není již cest zpět.
Dána stopka, vrhnut do země chladivé, tak sbohem zmrde, adie.