RUTINA

Je mi tiše, zle a podmíněně
Brečí nám tu, uplákánek
Tak proč jsi sem zmrde vlezl.
Ten život dále žer, nebo ho
vyhoď z huby hned. Vyplivni ho, 
on si ho někdo rád strčí do své
tlamy oplzlé, čekajíce na takové
chvíle horlivé.

Spánek mě zraňuje, nedopřává
odpočinku. Jsem jak přejetý válcem,
parním. Jsem marný, cítím zlost, převlečenou
za klid. Bouchnou saze, nebude to hezké
poklidné odpoledne. Slunce svítí my do prdele.
Ušlapán sám sebou, do sebe si kudlou pronikám.
Nejsem tu prý vítán, vyhozen do průvanu světů.

Ne už ne, doopravdy ještě další takový den, už padnu na hubu.
Polekán byl jsem smrtí, zatím jen předzvěst nekalého pnutí.
Srdce poleptané neustálým stresem, vyčerpané, mdlé.
Lékárna v mém žaludku, tak co proč jsem tak tvrdě uhozen.
Hledám směr abych nebyl plen, trhán za živa rozepnut jako svetr.
Jsem na dně oceánu, dokáži vyplout než my dojde vzduch?
Nechci býti duch, nechci být požírán, zatím tyto eventuality utínám.
Kurva cvak, šlápl jsem na minu, potím se jako prase, tak už zase.