POTKAN

Hledám hlavu zvedám, jest už utopen.
V ulicích měst musím ho stále nést.
Nesu si odpověď, mrhám, strhán, skopnut.
Donesl jsem si osud, špatně vyplněn.
Vrácen nazpět, do změti nevyhnutelností.

Koloběh, vytrvalých, pomatených, dní.
Poznávám odsouvám, poté rozklížené napadám.
Skok daleký čí hluboký, utržen potřísněn, nevidouc.
Nejsem lev jsem jen jeho mrzký oběd.
Vstávám těžce, vytržen z nočního bloudění.

Tiká tvá minulá budoucnost, krví jest naplněna.
Výbuch z děla nebo z těla, vyňat z říše plného klišé.
Jsem tiše ani nedutám, poslouchám lenivý šelest pokání.
Zrozen prudce odhozen do dáli, rozervaný zpovzdálí.
Otevřen jen tak v leže vybraný, nic už nezůstalo.

Přichytnut, chytnut, rozetnut, na kousky monotónní.
Zachytnul zpěv zítřka, otevřel dvířka, tříská v prstu vříská.
Už to není to sdělení o tom co bude a jak budu tomu vzdálen.
Je tu kámen asi spíše balvan, zvedni ho odval, stál ti na životě.
Zapnut rozpínán k prasknutí, co je v něm, poznáš jeho věk, ponurost.
Kvete rostlina ano tak to začíná, to je rodina plna moudrých bytostí.
Tucet pitomců, hlavu má aby do krku pták mu nenasral, jsi to ty nebo on.
Zazněl zvon tak dychtivě se kolíbal, zázrak se nestal, odložen odvržen.
Duní zvuky potácení se světem, je proč tu být, snít sny umlácené k smrti.