KOSOČTVEREC

Zatočen do klubíčka.
Zavřená víčka, není zde.
Nechce tu být v této chvíli.
Netančí tu víly, úděs jen tu kvílí.

Pohlcen, vlastní zbytečností.
Zahlcen, vražednou nicotou.
Není slov, nejde popsat onu chvíli.
Tak hrůznou, řvoucí tichem do uší.

Utíkám nahý rozervaný, na kusy.
Krev vře, srdce chce pozici onu opustit.
Zaklet v kleci uzavřen, jako zvíře divoké.
Chci ven nebo ne mrazící úděl tiše řve.

Odmítám, zamítám, minulost promítám.
Kde je ta chvíle, která mne tak rozbila.
Ubíjí mně, kladivem mou vahou vážící.
Ještě kolik ran vydrží, než chcípne navždy.

Slova jen slova písmena do vět vržena.
Stržen do říše něco chtěl už ani neví.
Krev z něho kape, utracen rozporcován.
Kdy do kápne poslední kapka, z toho chlápka

Odsouzen, posouzen, rozhozen, uvozen.
Pomoc není, jen vězeň další, v těle svém.
Vyvržen, odtažen, rozřezán, zahlcen odpuzen.
Vložen tam, bude tam sám, prý napořád.
Vstoupil někdo, kdo ví, že jsem odstavený vagón.
Stojí tam je tak sám, už je starý na leccos.
Cos ledasco vídám zvědavě se dívám, neodpovídám.
Je to bída svět nerovnoměrně postaven, ztrácí balanci.
Zatuchlý, opuchlý, porouchaný, bída obyčejné lidi snídá.