KOROUHEV

Anotace: RD

Slyším zprávu, hnít.
Sešit stehem, mrtvých.
Nese si své břímě.
Útěk se nezdařil, pomstu
uvaří. Kolik vět skutečných
upřímných, v haldě pitomostí.

Jdu si tak nocí, smrti poblíž, cudná jest.
Dotyk prahnoucí, po odpovědi, zmrd jsi.
Kde jsi jakou máš tvář, září skutečností?
Utvářen potom zmařen, zmatkem pohotovým.
Rozum napaden virem, stínem žhnoucím.

Ukradená slova, kde jsou vrátí se zpět.
Umučen ponížen, do ústraní zavlečen.
Mám hlad sním ten chlad, ponoukán odmítaje taje.
Srdce přeskakuje sem i tam, nezdolná arytmie.

Stvořen k čemu, k pojídání nervů, noci beru, den
odmítám. Smýkán sem a tam vypadlo z něj něco
krvavého. Šakaly mají hostinu, už jen chvíli kdy
to bude, marně čekám na ni, nepřichází, tak se utápím.

Ztrácím odlesky života, teď jsem jen hmota, vskutku organická.
Proč ptám se tebe, jež máš na vše odpověď.
Pohlaď mou duši dej ji naději, už nezívám není čím.
Zlo si najde cestu vždy, dej stopku všem převlečeným
zmetkům. Utopen ve vlastní krvi, poté jen tak odložen.
Písmena, slova, věty, to je vše, rozmanitost tu je tak sjetá.