MAKROPULOS

Kopím osudu zasažen.
Skrz na skrz zeje průhled.
Uveď se, tak já jsem člověk.
Vypadám tak, občas kyslík
dýchám. Skrývám se za své
tělo. Vzpurné, netečně, zbytečně.

Letí letadlo co ho to napadlo.
Vždyť není pták, jo křídla má.
Nemává nimi, motory ho posunou.
Občas spadne aby se neřeklo.
Lidé uvnitř, modlí se zbytečně.
Bůh je na obědě, má vypnutý
telefon.

Vznikám náhle unikám, utíkám.
Do polí, do pouští ne neodpouštím.
Zasažen bleskem, třeskem kolosálním.
Hraji hru, prohrávám takže další cvak.
Pokusný králík obžaluje lidskou společnost.
Zač, za to že mu dávají do očí, nějaká svinstva.

Lidstvo, nemocné, zpuchřelé, nerovnovážné.
Až se překotí, poslední den nostalgicky vnímáš.
Kýchám i kašlu současně, na tebe co jsi mne zkurvil.
Vítr ovívá mojí tvář, tvářím se jako pírko, odlétám.
Sopka soptí lidé válčí, zvířata vzteklá, tango tančí.
Jeden idiot nebo dva, až uslyšíš cvak, tak už nejsi.
Ani zdejší ni přespolní, skvrna zůstává, tak trochu krvavá.
Mávám ti hlupče zdejší, ironicky samozřejmě, obskurně němě.