ZAMOTÁN

Chytám lelky, jsou tak velký.
Imaginace má, mnou se natírá.
Slyším dupot asi koní, ne buvol
na svém trvá. Na obloze duha
je krásně vybarvená. Má tvář
stále trvá, na tom že bude strmá.

Zním, sním, položím svou hlavu
na polštář. Snažím se spát, krásné
sny si posílat, prosím nebudit, nenudit.
Den přišel všechno zkazil, podraz slunce.
Odliv krásných chvilek, realita dosud nemyta.
Kácím se sem a tam už se vzbuď, řekl ataman.

Smích kde ho vzít, již dávno rozprodán.
Opásán nevýrazností, náhle trpce vybuchuji.
Jen v mé hlavě dějí se tam různé věci, kecy.
Hlásím se půjdu do reaktoru otevírat, světy.
Výbuch nastal, spad jako sníh, jen je hnědý.
Utíkám kilometry polykám, upadám jako svět, okolo.

Slast kdo ji má, kousek bych ocenil, zuby vycenil.
Jo, počkej jen půjdu s pískem, další kolo může začít.
Svíjím se jako had, úzkostně depresivně náruživě.
Kdy můj mozek pochopí, jinak mé tělo uchopí, nepotopí.
Neúprosně někdo do mě střílí, každou chvíli i teď kulka
vydala se na výlet, do té bytosti jež já jsem hostem jejím vroucím.
Změť z drtiče vypadl asi to byl člověk, nebo on.
Má sklon přehánět mouchy odhánět, žít hned na plný pecky.
Svíjím se v bolestech tak vnitřních, nepochopíš obleč mé tělo.
Zazněl zvon, spadla věž ta nakloněná trochu více.