ROZMOTÁN

Kecy, umístěné v kleci.
Za žvanění, nerozmotané.
Vítr vane, bloudí, choulí se.
Listí, odkopnu ho s chorou zvěstí.

Soudím tebe, zuřivě podle sebe.
Hlavu otočím, ze skřípěním pohnula se.
Noc je taková, jaký jsi ty v rozepři.
Nemám hlad, slona už nepozřu, jdu.

Velitelem nekonečného skřípění zubů.
Omýván, zkroucen, pak napnut jako luk.
Slyším zvuk generalizované okolnosti.
Sám ve změti smetí, sám nad sebou letím.

Plný sál, rozporuplných skrytých, jizev života.
Okolnost a náhoda, pohoda, skryta v ránech pěstí.
Utíkal mnoho mil, měl cíl byl to posel zrozen, odložen.
Nic už není jen to chtění, mýt více všeho, sny se plení.

Uniknul kopím osudu, co bude až tu někdy nezbudu.
Dnes nebo zítra, dvacet let kdož ví nepoví, uzavřen do sudu.
Černobílý sen nabarven poté umístěn, do knihovny příběhů.
Vítr zuřivě žvaní, dělá věci nepřístojné, dům ti třeba vezme.
Zuřím, žvaním, padám a zase se zvedám jen ještě jeden krok.
Možná poslední, posedlý svým určením, udělá skok, ticho zazní.