MLETÝ

Tečka za větou je mou vinětou.
Stoupám k výšinám, nevím kam.
Jsem tu sám, připásán, odevzdán.
Proč zní ve mně cvok, hlas minule
budoucí. Srším, prším, vtipem, zjizven.

Mám hlas křičím tedy, do průvanu zloby.
Co by, kdo by, jsou tu schody, vedoucí do
mdloby. Utřu pot z čela hle, sebevražedná včela.
Včera zdál se my sen, že budu víceméně ukraden.
Jsem v rukou snů a představ nepředstavitelných, zjizvených.

Krajíc chleba telefon nezvedá, asi spadl namazaným
na zem. Stojím tu na okraji bláznovství, čekám nezním.
Potichu triko roztrhané plené, název čtu je tu, zdechni čuráku.
Poeta zatavený do světla, uniknuv zlobě, zdechnul vytanul, pošel
Nic už není, jen tma posedlá sama sebou, ničí potajmu ukrutně, vesele.
Ironie tiše tu sedící směje se plnými doušky, zve ku hostině rozpustilé.

Bod neurčitý zlom nepatřící nikomu, blíží se k osudovému zlomu.
Strom košatý výrobník kyslíku vytržen z kořenů silou nevídanou.
Spím, už bdím ne já chci dále snít, zarputile víčka zavírám.
Další den upečen v troubě, připálený chuti choromyslně úzkostný.
Zvedám to tělo jež ležet chtělo, už je tu den, od rána pro tebe připraven.