NEOBLOMNÝ

Rozmrzelý záchvat deště.
Stěny polepené smůlou.
Hrůza nekonečné strnulosti.
Jsou tu kosti, dle něčí libosti.

Svítám, hlídám, pošramocený den.
Jsi tu, já tu jsem obklopen světem.
Hodím kus flákoty, pro něj kus dobroty.
Pro koho, pro toho co nechce být slyšen.

Vypovězen ze světa, hozen do průrvy nicoty.
Host nezvaný schovaný, vylézá když spíš.
Ty to tušíš ale máš strach, vyjevený obskurní.
Luskl prsty svět se otočil a jen tupě kolektivně zírá.

Šlápoty končí v prázdnu krev tu teče, zatkni už ten sen.
Jen tak zvláštní, v hlavě brajgl kdo ten bordel uklízí?
Prostor prázdný křepčící, do noci trvá ta bezohledná pře.
Šum, struny naladí po té karcinom je nahradí, už se třese, mává.
Mečem trhá orgány na cucky, zoufalé malé kousíčky kdo jsi.
Jaký je den, kdosi tu řve pláče, mává říká pá a přitom tu stále je.
Koleje a po nich jede poník, nebo ne cítím tu ukrutnou povinnou vinnu.
Splín zabil tu prý člověka nebo něco takového, maso a krev dále jen řev.