COVID 1756

Pohled, do nikam.
Vzlykám, kamsi utíkám.
Stále živ ale ne jako dřív.
Výjimka, potvrdila pravidlo.

Slyšel trávu růst, už.
Padá do žita, nedýchá. Flintu
už nemá, skončila ve frcu.
Odepsán, napsáno tučným
písmem. Heroismem, nenápadně
zdolává hory. Vlohy dané do
výlohy. Únik značně zmatečný.
Konec vlekl pak se smekl tak
tu klečí. Hořce brečí, pláče jako
ptáče, zachvácený hnilobným statusem.

Zůstává tebe potkává, rád si zahrává.
Nuzná úvaha je už spravedlivě zahnána.
Kráčí krokem pevným, za jásotu chamradě.
Hlavu tam položil, koukne dolů, cosi tam je, má to
očí, lpí neživotně, mrk . Švih, gravitace zabíjí, hlava padla
ještě chvíli civí, není zdejší. Temné závoje, útlý pocit konce.
Podle vzorce temné doby, vzorek vyňat, poví leckdo, něco.
Němý obraz pevný, motiv zřejmý, člověk neuchopitelný.