MOTOVIDLO

Otázka visící na provázku.
Uhnětena z myších ocásků.
Co je tam psáno každé ráno?
Proč, se země točí, nebolí ji
z toho oči. Proč se utrácím v
tom městě prostém, uříceném.

Neuniknu tomu už, prý už jsem muž.
Dosti starý nepodstatný, nicotně vrtkavý.
Každé ráno začíná sesazením, diktátora.
Zítra to zase zkusí někdo znova, jen slova.
Kde jsem se to ocitl, tak tato otázka zní.
Po chvíli už vím, jsem tam co i včera, zní
ozvěna.

Odjištěný zcela určitě, bomba řekla více.
Jen tak mezi výbuchem, pak už neslyšel nic.
Člověk neb bytost lidská, na prstech si píská.
Slunce vrhá stín, já tebou vrhnu o chodník.
Už to ví něco je špatně, téměř ponuře, odlehle.
Kráčím ulicí vídám se ve výlohách, tam na stěnu
někdo hrách hází. Jsem od sazí, vybuchlo slunce
zase a velmi prudce. Niť přetrhala se, nic už nepovím.