ROZEZLEN

Brána do pekel
Úsměv potutelný.
Změť slov, zásadních.
Bolest vypuštěna, v svět.
Moudrost sedí, vedle sebe.

Hrozba kolidující z odpovědí.
Medvěd tlapou sekl v obličej.
Už nezbude touhy, v oblaka se vznést.
Vylez z té obludy zavři dveře, sveřepé.
Jsi už a zase ne, zpitomělá konverze.

Zaschl déšť a už nechce, předvádět se.
Je tma jako na povrchu slunce, slova srolována
Prudce sebou škubl, zhubl nápadně prost vzdoru
Kosa narazila na kámen, tupá jest vzniklá v prostoru
Zmaten životem utíká, uniká, do tajů ukojenému sebezapření. 
Podoben je svému vzoru, navzdory pečlivému vzdoru.
Utíkají spolu, už nevěří, nesvěří nic, mlčky pláče.