Indián a jeho sokol

Kdesi v prériích zahřmělo,
to Indián Hnědý Medvěd,
medituje při měsíci srpu,
kde léčí ztracené amerikány.


Hujá, hujá, hujá,
přivolává sokola z moci povolaných,
tancuje v extázi svých prapředků,
vykuřuje pozdrav duchů z dimenzí,
nic ho netrápí,
proč by taky smělo,
je titánem jezerních peří,
je totemem vyšších snů,
nemluvě hloubí za neviditelné,
kde prší písek z kopí zenu.


On, jedinečný,
s čelenkou hadích lián,
živo i mrtvo,
mění se v cokoliv,
a ve zlé bytosti plivne v pokoji,
že se mu zdá o soudných nirván,
ve slunečním svícnu rozvalin,
kde stopa žela časem hříchů,
v tmavěohnivého kočáru,

hijé hijé,

vyje vlk samotář,

a úplněk se zříkává zkamenělé růže,

a zaříkává přežití luk,

jako ta aura,

ve stářích sáh.