Dušní dilema

Rozpadaje se v prach,

přemýšlím o svém konci.

Nepřichází však strach,

neboť mířím vstříc Slunci.

 

Po cestě k věčné slávě,

otáčí se duše má špinavá,

pohledem na mokré trávě,

končí kukadla má toulavá.

 

Jak opojné zdá se býti mámení,

prosakujíc celou mou podstatou.

Kolik ještě zbývá na světě stavení,

veskrze nepoctěných mou návštěvou.

 

Uprostřed kužele oslepujícího světla,

objevuje se náhle hrubý temný klín,

oddělujíc proud duší putujících do pekla,

od těch, co již nepoznají stín.

 

Pochybnosti šijí mnou jak všichni čerti,

stahují mě v proudu níž a níž.

Jak malicherným zdá se příchod smrti,

Čas třídění je blíž a blíž.

 

Smrtka vrhá po mně svou chladnou kosu,

zařezávaje se do mé samotné podstaty.

Na jejím ostří vidím krůpěje, snad rosu,

„Dnes budeš hodovat mezi prasaty!“

 

Dopadám do středu zástupu padlých,

kde každému přidělen je kotel.

V infernu zhmotňují se těla malých,

osobních trýznitelů na povel.

 

Hlavy jejich křiví se a barví,

Jako by se snad tvarovaly k obrazu svému.

Oči jejich podlité jsou krví,

tváře jejich však zrcadlem jsou každému.

 

„Snad sis nemyslel, že satan dohlíží kraji ohnivému,“

dostává se mi potěšení ode mě samotného.

„Ty sám a jenom sám jsi příčinou utrpení svému.

Nyní běž a staň se vývarem knížete pekelného.“

 

Zpropadená kosa dostala mě sem,

doprostřed planiny nicoty a smrti.

Okřídlené bytosti mávají tu ocasem.

Rána bičem odměnou za myšlenku proti.

 

„Nástroj pouhou projekcí tvé mysli byl,

neboť pravdu nebyls schopen přijat.

Že rozhodnutí sám a s rozmyslel jsi učinil,

navěky se v téhle díře mrskat a trestat.“

 

 

K uším mým dunivě putují ta slova.

Jedno za druhým decimuje duši pekelnou.

Přehrávám si je v hlavě zas a znova.

Iteraci za Iterací zůstávají informací jedinou.

 

Tak potácím se uvnitř diabolických soukolí.

Přesto neschopen dechu či vzdechu.

Samotná myšlenka na mnou vybrané okolí.

Pomalu přechází v kyselou útěchu.

 

Celé mé bytí prosáklé je apatií,

neschopen souvislé myšlenky či věty.

Nacházím se v dómu agónií,

lhostejné jsou mi však ostatní světy.

 

Nyní zaniká duše má, nikoli z důvodu trýzně,

nýbrž z nedostatku chuti k vlastnímu bytí.

Neboť jak jinak je možné uhasiti žízně,

kterou žádný nadpozemský přístroj nezachytí.