Motýlkový

Jak lásky na louce vonné,
jak na odiv divotvorna,
jak se kadeřavě stydí,
jak křídla psaná rukou v pýše,
jak šifra Leonarda mystická.


A kdo že to poletuje z květin větených,
jež je čarovným skladatelem,
co úpěnlivě nasává řasy atmosfér,
a opopej pompézně plachem zahustí...?


To motýlek hřebenem udává allegro,
předvádí své jízdy a pomrkává,
jeho jedinečnost zůstává platinou,

a na kohokoliv přistane,
zasvětí jej rytířsky,
v nepřeberných okruhů zmítání,

a zdvihne půlku světa kraj.



Motýlkuje

pocity fénuje do koutí z proutí,
a prach se usadí v kmínku,

jež svléká jitro bělev,

to nitro léta,

tam někam půvab vsadí.