Srdečný druh

Kdo srdce má,
na místě vlnících břehů,
prosívá písek očištění,
vycítí i do dalekosáhlých končin,
miluje v kolébkách pláč,
přeci se tak narodil,
v tom hojivém klíčku nesnází,

zjemňuje i rozvíjí sytý tlukot,
prozpěvuje si v ráji vrbičkou,
když na něj vrhá paprsek,
medituje zhluboka čtyřech období,

co vinou poupě a zvoní pokaždé,

lidi lidičky,

z těchto galaxií záměn,
pozdravte se a milujte vzácnost žití,
jež spojívá kapky moří,
však líbá ve dne i za noci,
na duši jako zrnko chvojí,

se podělí dvojnásobně i shůrou bez.



Jedno srdce,

a v každičkém zabublá,
to laskající a předem zapředené,

to domov průzračen,

a pootevřen i v zasklení lůn,

kde dlaně v dlani saň utiší,

a s hudbou tyká si blues,

jak slunce v žluté,

ke slunečnici lne i prosí.