KAFEMLEJNEK

Nu, i obklopen, zapšklou, niternou, tmou.
Mlčí do bez ohavnosti mělkého nebe.
Zní jako přemoudřelá samice hněvu.
Píše své taje i noty, jako z partesu.
Zastrč svůj meč zpět do pochvy, nedotčené.

Jen marast a chvojí, tu si omakem na zlost ceníš.
Dým prapodivný nultý a přeci i naposledy krutý.
Pás mlhoviny políbils ses, s nekonečným prostorem.
Je ti otcem i matkou i nejvlastnější nudící se macechou.
Taje překročily tvůj práh ale jen tak potichounku, na omak.

Bez masa a kostí dál jen stupínek jasný, potácejících v tmách.Usnul zpěvem, z nocích už dávno odleželých.
Spí rozkrájen, do pozic vstříc temnému ráji.
Vyklouben z olejových pantů, umanutých lží.
Saje krev tam i zpěv na kolejích se zápraží.
Vytáhni stříbrný meč a tas na omak, vpád krve.

Sny bloudící poutníci, v pásu jasných nedochvilností.
Drátem oka facka otroka jasné nebe tichounce, udolané.
Plus je hbité jiskrné i možná dosti syté, prověrka vrněti po sté.
Mučen jsa nevinen, za pravdu nechce, se býti skloniv hlavu sňat.
Tisíc slov moře písmen, topící se ve svých ve dnech, netušené obludnosti.

Zbyl jen kal a pel, stříbřitý nabobtnalý strom chudoby a zmaru, zasaď zradu.
Vrtěti ocáskem na půl plynu poznej vinu když je tak, blizoučko k ochutnání.
Bod mrazu, bod tání, bod příšeří, bod jinotajů na skalnatém svahu uhněteném.
Už nejsou slzy jsou všechny vyplakané, tak jen řvi co jiného zbývá, zpívat.....

Ukrytých tajemství nanicovatých ukrytým v tmách jasu
Zoufalství na pokračovaní zchudlý skokem z budovy.
Sny už sem, nenos jsi sám zkormoucen dojat sebou. ​

Inu máš i vinnu, zkormoucen v plášti deště, kdy jsi ještě.
Krok za krokem a pak plynně z vášni v sobě nespatřenou.
Lásce neporoučíš, jen v ní skončíš předhozen té sani sám.
Doprovázen slovy vyumělkované sovy, předči krok v skok.
Zatajen v nuzné komůrce, slizem napaden žízni vypovězen pak.
Snůška odpudivého zla, najata přerostlá a subtilně nabarvena, lží.