Sfoukané myšlenky

Na rozcestím můra,
si sivě přelétá,

a z květu křídla smáčí,

smrt i život plení,

ze džbánu sfoukané myšlenky,
jenž podrývá záchytné slunce,

od východu teskních jestřábí,
po skalních vzdorů,

kde zaříkává přežití Apač,

v písmu usínajících vděků,
a můrovitých těl z měsíce,

obaleny v padajících hvězd,
kam poutník vylézá k nim,

aby shlédl návrat staletí.