Z krajin náhod

Bzučení myšlenek,
v sítích rybářských,
vzalo mi s kapsi halíř,
a vánek mezitím ustal.

Z krajin náhod,
se vyšnořuje němá divizna,
kam zdánlivý skicář,
zpodobní vlysy z neznáma,
v nichž pramen nosí nekonečna,
jimiž sklepení nesálá.

Zapomenuté hodiny,
co v dámě měsícem tikají,
za cvrkajícího orchestru,
a nasládlého proříznutí citu,
z mého očekávání,
z mých uzoufání nemilovat.

Je li chtít,
tak v srdci všemocné,
zanítíš se pod nehty,
a lakuješ si slepé snahy,
kde lásky nejsou k mání,
ani s hřebci klisen,
ani s vínkem zpěvných duší.


A co je víc,
než li oblohou,

to vsouká modrý zákusek,

v koutku úžlabí,

kdy si přivstanu s divou,
a opálím nejužší vlas,
kterého rozcuchám s chmýřím.