Jsme životabudiči

Když zamlžené oči zjitřely,
tak barevný podzim uklidnil Bohy,
v neutichajícím tanci,
jenž vytrácející vrásky prázdna,
zmateně popadaly na dno,
a sténaly levandulovou vůní.


Jakési mdlé dozvuky slyší,
koho jsou,
již trapič sklesle klečí,
a umodlí se k smrtce,
na svaté hoře příkoří.


Nejkrásnější místa,
jsou srdečnicí útěch,
za varhaního souznění kláves,
nezaměnitelných dešťů vláh,
slunečnic za větrem k slunci,
a vyzařujících lidských klín.


Jsme životabudiči symbióz,
poháněny proudy bouřlivých let,

kdy spřádáme železa,
kdy kojíme děti,

a tak se ptáme zdáli,

kam až rána doplachtí,
kam soukolí přilne,

a zda-li dýchat modře,
není náhoda,

je to osud v sudě,

zašněrován třískami po Nás.