TULIPÁN

Potlesk zazněl takový, poněkud tupý.
Světla zhasla, zasažena jistým poznáním.
Nikdo se nebrání cítí to poslání.
Bavit lidi, odemknout svou komnatu.
Bez hmatu, poznám že je má zdrcena.

Zamračen, jsem stlačen, do nevlídnosti.
Umučen rozpečetěn vyhozen pak.
Zázrak ke mne nechodí jen se poflakuje.
Tyje, bije, lije šije, uštěpačně se tvářící.
Utržen ze stromu jako plod, shnilý už.
Červy napaden páchnoucí, odsouzen už jen.

Hřmotný začátek počátek něčeho, krutě potlačeno.
Skrčený vidíš mně, nesviť my do očí pitomče.
Otočil se do sebe zabalen, poslán na samý konec.
Tady už nic není, je tu jen nicota, ze mne vycházející.
Už mne nechce jsem na konci svých sil, na doživotí odsouzen.

Strč prst skrz krk a jsi mrtvý tak si to radši jen představ.
Otupělé zdání, zem se chvěje nebo jen mé srdce, takto tluče.
Slzy tekly jako hrachy nač ty krachy, strachy, z btí zde hle na to vše.
Odpouštím suše pravím že to spravím, pod kola aut se rozložím.
Myšlenka v hlavě, toky různých příběhů, útoky proti vlastnímu tělu.
Přiznávám, poznávám, rozkládám,, zakládám upozaďuji, už neváhám.