BDÍM

Smích zavrtěl se lehce.
Znamení se křehce, nese v lese.
Moje tvář nebyla zalitá sluncem.
Prudce jsem se otočil unaven, pokoutně.
Lehká grimasa, napadla mou tvář.
Svár dobra se zlem, testament píše notář.
Vnitřní prostor v mé hlavě, mozek dán na oltář.

Zář uniká my, zuří u mne válka veliká
Vstal jsem neochotně, zbrkle zavrtěl se.
Co znamená ta červená, co vesele si uniká.
Dokud tu budeš stát, nevím nač se ptát.
Človíček pohublí něco psal a pak náhle vstal.
Na židli se postavil, lano kolem hlavy omotal.

Pak se jen díval, jak o život náhle bojoval.
Jen tak z toho pudu, za chvíli už tu není živo.
Nu přeci víš, jak vypadá, kolik jsi jich viděl dnes.
Pět, deset, patnáct, nebo jenom mínus devět.
Je to oběť čeho, svých myšlenek které asi onemocněly.
Píseň smutnou pěly, zněly nadutě, sbor celistvě ocelový.

Vezmu si ten lístek, je můj věčný odlitek, doteky prázdnoty.
Já nebo ty, kdo vlastně tedy jsi, proč jsi odejmutý z nahoty.
Penis visí jen tak ledabyle jedna koule, druhá odejmuta.
Odřeknutá posedlost zní přesně jako ty, rozepnuta, rozetnuta.
Jen slova písmena uspořádaná do slov a potom do vět dána.
Černá vrána klove do toho těla, oči už dávno nemá, smrt je vyhroceně ubodána.