NONSENS

Dere se na svět pochybnost

Má spoustu podob, v tváři zlost.

Uhněten, poslán napospas, osudu.

Kolik podob mám, nepotkám obludu.

Potopen do škály barev nemocných.

Na jistou stranu dán, nechán tak.

Odevzdán nocem zářivě jiskřících.

Zní tu ozvěna budoucí, o pomoc prosící.

Schválnost odlita do zlata, mocně prahnoucí.

Svět je lež, obalena lehce do pravd, nejistých.

Moře slov, řek, jezer, potoků, horských bystřin.

Utkám se z drakem stohlavým v boji, nutkavě prohraném.

Sedím na bedně střelného prachu, odlétám svéhlavě.

Prý jsou tu lidé, tak proč mají jenom jeden znějící škleb.

Střep polykám a tak asi unikám do země, jeskynních maleb.

Něco se děje, jsou to známé děje ale jsou tak trochu, porouchané.

Zem se chvěje úzkostí, prostě pláče, nemaje kapesník roztéká se.

Zemdlený je nemá už sil těžce vydechuje horko útočí, potají křičí.

Řinčí řetězy myšlenky dané na hromadu bez ladu a skladu.

Verše nebo jen slova dána v potaz, rozkaz zněl dech beroucí beznaděj.

Vyházím vše ze své hlavy, to znamená tu kupu sena, co v ní nosím.

Zapálím to IQ trávu jinou kosím, nacpu si ji do hlavy, roztěkané představy.