Moje a tvé

Jak sladký může být život,
když dáno je z polibku,
jenž z tvářích sálá rubínem,
pro který se z krve miluje,
a umírá neumírající souzněnost.

Ta všechna nejbližší místa,
ona převtělující ultrafialově,
odeznívá z šíje zón,
načervenale stydké něhy,
zalité v peřích skvostu,
kdy jsme rozeni s nebesy,
a nebesa s mrákoty varhánků.

Buďme těmi bonsaji,
co rostou v kůře zvrásnění,
vytékají ze starých počátků,
kde holá větev rozvětvila moudrost,
a na nichž lístečky si vyzpívaly smaragd.

Jak zhořklý příběh se stal pro nevědomé,
nechtěli poznat nepoznané,
nemilovali svá zbožná křídla,
přelétávě se mátožili v prolhaností,
jež černý most jim upadl,
a ztratil se v překladu slov.


Velkolepé lásky jsou zasety,
po klasu po stvolech notují světy,
zatěžko se bez slunce vychází,
prozařovat je čin žluťásků,
kde omotává světec jinotajný věnec,
a pro srdce si najde v srdcích tón.


Moje a tvé,
nechť kreslí cesta za hory,

uchvacujících koberce shůr,
a můr bělobných k zamyšlení.