K věčným létům

Prochází mnou světlo,
kdopak vězí za strunami,
kdo konejšívá v srdci,
snad zhudebnělá hrdlička,
která zjemní půvab,
a kameny dávno uhynulé.

Není tma v noci,
nýbrž úsvit osvícených,
v jakémsi trnu uspání,
nač otvírat oči znavené,
když zamilovaní se milují.

Vířící pozemskost koření,
důkazem je nahá větev,
co hnědne se šedým rýmem,
a žilnou vrbou,
po jaké se cupitá,
k odrazu listopadové romance.

Cítím rozmary ovocných dřevin,
a nic víc než měsíc,
kdy poletím do budoucnosti,
a zamiluji se luzně,
v iluzi nedostižné Andromedy.


K věčným létům přirostu,
a dlaně semnou pozlatí,
ty očekávané hvězdy,

co v souhvězdí rozpučí,

na kousky krásných míst,

kdy pozastaví se čas,
v nejtišším harmoniu,

mít i nebýt sám.