GLANC

Už zas kráčím tmou, tou nezbednou.
Hlavu v kapse mám, odmítá se podívat.
Na bytosti noční, v dálce hoří voda podivná.
Je nutno se podívat, kráčet dále do zrajícího
finále. Déšť se spustil kapky krvavé, pokrývají
mne. Jsem odsouzenec souzen každým dnem.

Hvězdu viděl padat jsem, co jsem si asi přál.
Prý splní každé přání, blesku rychle a znenadání.
Vytahuju hlavu svou podivnou, slzy na krajíčku má.
Chodí prý zde hlavorubec, snad jej nepotkám, nepoznám.
Sám jen ze svými myšlenkami, oddané jsou krutě jen ze
záležitostmi podivnými.

Ležím spím, bdím, sen se my zdál, zazvoním zvoncem, jako král.
Velitel všeho nevhodně nevhodného, nevídaného, smysl my jaksi uniká.
Utíká nechce býti lapen v osidel mého mozku, chci se trápit trošku, ni více.
Zatnu zuby orosené čelo z oka slza vypadla, na zem ječící, trapno skučící.
Vzduch naplnil se habitatem jenž, oplývá mou zem, mé tělo drolící se v rozepřích.
Statisíce podob tu mám, které je ta má, už nezvládám téhle zemi vládnout.
Padám stále padám, už je to chvíle, jaká hloubka je ta má, usínám nebo umírám?