Na Nebi

Stýská se mi,
již k ránu slunnému vzpomínám,
na bezmezné sonáty s Tebou,
je mi mdlo z toho prázdna,
častokrát políbím hrníček,
ze kterého si pila,
a smilně mne vtahovala do sebe.

Už nejsem ten,
co býval šibalsky zarámován,
v obraze Monetova leknínů,
s květinovými baletkami,
rozprostřeny vázankou i višní.

Stáří je krásnoucí představa,
ty pole strání ku středu,
to rajské ticho zátiší,
olemovává nádechy polesí,
kdy míza bujná voní vřesy,
kdy potůček bavlnkuje,
kdy mládí s mechy ožívá.

A to mi připomínáš,
zdá se mi o rozbřesku,
o levandulové poezii,
na nichž se rozdvojujem v notách,
vystoupáváme na pahorek z nížin,
kam ani nedosáhne čarovný bál,
ani snad troška z mlžin.


Zázraky dějí se pořád,
na čem vítr zazní z plachet,
a popovídá slibem zvonkoher,
a konců ve sponce,
když rýžuji věrné objetí,
kam si slétneš provždy,

a zaujmeš mé levé prso,

jako ptactvo na Nebi.