Výpravné cesty

Tma,
tmoucí v bedně,

tak se občas cítím,
a po nadějích prahnu,
že bych duši obměnil.


Paprsek v kávě se rozpouští,
cukr s mlékem již piji,
jen tak u básně si zazpívám,
a předtím než táhnu štětcem špičky,
si umanu letícího kolibříka,
kde jsem v bronzu modrých stínů.

Kdo že volá o sobě,
kdo si nečte noviny,
u koho se přitulíme,
a naopak obrátíme kotvy.


Výpravné cesty jsou svižné,
sloní kost je dílem černa,
v keřích se prodíráme zápalky,
na jimiž shoří lítost v běsu,
do dalekosáhlých tenorů.


Proč tu nechodím,
vždyť chůdy z třískou bolí,
a zavrtávají se do bažin,
kdy paruka od stromu se zkácí,
a já neexistuji v kostce,
já odpojil antény,
a jsem padlým zrnem,
kde vyplodím řádku po řádce,

s kotoučem žlutavého rouna,

a do duší si zahnízdím obvaz,

kterým pomotám Vás z váz.