Splynutí plynutého

Jaké to slyším dozvuky,
v močálech kuňķá skřehotan,

za času klamstva i krás,
za titěrnosti mezi hlas.


Podnebí v duši,
to každičkému sluší,
když hnízdí v políbeních,
pochmýřeno za stříbropáskem,
a povzneseno v lásce ikeban.


Kam víří zmítající nevinnost,
k ukryté prokřehlosti dlaní,
i tam zpovídá mučedníka božství,
pro kterého svatý ztratí,
tu slzu v klas.


Ohluchnul jsem v nemoci,
a sevřelo mi v hrsti,
to listí vrhajíc zvonky,
kde si šustlo tlení,
a trumpetky vytroubily milujíc den.


Splynutí plynutého,
dysharmonie neuzraje v plod,

a opětovné snahy,

natočí se na východ,
jak klasik s pannou houpajíc,

za slunovratu dálných galaxií,
kde jsi vytouženým přáním.