Z bláta a prachu

Z útrob se rodí jak zkázný mor
Prokleti churavou myslí
Šílenstvím zmítán ten mrzký tvor
Jak hejno krysí se šíří rod lidský

Morální smysl toť sliby chabé
Myslíme že dělí nás od zvířat
Však zvíře není kruté z rozkoše
Být dobrým je přeci tak drahé

Nafoukané je to naše pokolení
Ješitně skryté v chrámových stínech
Za obzorem oblačných dun dotklo se hvězd
Však nejsme věční tak jak jejich dech

Vkládáme bytí význam vlastní
V zoufání zakrýváme oči z hořkosti
Děsíme se konce v nicotnosti
Že zmizí vše co bylo námi

Až padnou do tmy blankytné síně
Až záře posledních hvězd uhasne
A skončí náš krátký věk
Co zanecháme? Co zbude z chrámů?
Kdo vzpomene že byl nějaký člověk...