Motýlí nápady

Možná se jednoho dne stane,  

že už nebudu mít co víc říct,  

sdělím všechno, 

co vím,  

Veškeré myšlenky zprostředkuji do slov,  

zapíšu je,  

poskytnu někomu jinému,  

a pak utichnu.  

 

Akorát si nejsem jistá,  

co by následovalo...? 

 

Snad nevpiji se do prázdna,  

jako inkoust do papíru,  

nezmizím,  

jako hvězda na denním světle, 

nebudu zapomenuta, 

jako trpká minulost, 

ani nezabloudím,  

jako koráb na rozbouřené hladině.

 

Možná začnu znovu,  

napadne mě něco dalšího,  

nového,  

co bych mohla, 

 a chci říci, 

nebo dokonce zjistím,  

jak,  

proč, 

a čím navázat.  

 

Než by to přišlo, 

nesmutnila bych, 

nechodila bych se sklopenou hlavou, 

ani bych se netrápila, 

protože nemusím mít vždy co sdělit. 

 

Mohla bych odpočívat, 

čerpat nové síly, 

změnit své zvyky, 

nebo cokoliv jiného. 

Naskočit na vlnu,  

sžít se s mořem,  

nebo se potopit do jeho hloubek,  

a nabažit se jejich skrytých krás.  

Začlenit se do hejna tažných ptáků,  

stát se jedním z nich,  

létat, 

z výšky spatřit světa kraj.  

 

Protože nápady jsou jako motýli,  

nevím,  

kdy přiletí,  

ani zdali se usadí,  

kolik jich bude,  

co přinesou a poví.  

Ale když přistanou, 

vyslechnu všechna jejich slova,  

ať už je jich mnoho,  

nebo jen pár,  

ať už mluví celé hejno,  

nebo jediný, 

docela sám.  

 

Něco je přineslo, 

nejsou těmi co netuší, 

vědí, 

a i kdyby ne,  

chci je pohostit,  

pozvat do své hlavy,  

i srdce.  

 

Až se vrátí, 

a začnou mě znovu navštěvovat, 

budu dlouho vyprávět a psát,  

o všem co do té chvíle zažiji.  

Milion slov,  

která pochytím,  

snad budu umět lehce spojit, 

do tisíců,  

stovek,  

desítek i párů. 

Zase pro mě začne vynikat to jedno, 

se kterým se tolik šetří,  

přestože je všude kolem. 

Miluji.