VROUCNĚ

Stojím tu, uprostřed sebe.
Vidím tam přízrak vynucený.
Okradený o příspěvek k žití,
nutný. Nudný ošklivý zaníceně
svůj, je to pruh ošemetný, tvůj.
Tak stůj, nebo už konečně drze chcípni.
Vyvleč se z okovů pokrytecké společnosti.

Vzletné myšlenky, padající k zemi.
Jsouc březí, ošlehané chtivostí.
Jsem sám, obklopen něčím mohutným.
Slepec ve světě dusivě, neprůhledným.
Padám tu k zemi k výšinám, bezuzdnosti.
Jen flákota dána do placu, plná krve.
Nutná snaha rozsévající um, neviditelnosti.

Vidím v zrcadle co vidět, nesmí se.
Je to člověk, morbidně netuctový.
Líně vlídný, snaha už dávno uletěla.
Mrzká bytost, nosí se jako opilý páv.
Jeho háv je dalek lesku, jež by měl asi mýt.
Klid rozezněl se krajinou, věcnou jinakostí.
Co jsi tedy byl, jsi už tak spusť, stavidla imaginace.
Nezůstávej ne téhle stránce, vpusť to co zní tak sladce.
Je to prý smrt náhlost nebytí, ubit v nastalém běhu, uťat náhle.