KRAJÍC

Sny zavilé, urputně vznosné.

Táhlé gesto, licoměrně krátké.

Zvuky vášně, scény zamlžené.

Potoky krve nejsou tu laxně, prvé.

Uzavírám dohodu, smír z věčností.

Špinavý od kleští, tanec posledních

sebevrahů.

Jsi na tahu, tak táhni, sebou sebe

si vezmi.

Klestí má své cesty, na rozcestí jinotajů.

Uhni mi z cety, vyházéj trudomyslné cetky.

Jsi doopravdy, nebo jen někdo noční můru má.

Nezávidím, klidím se z cesty, vznosně jen si upadám.

Sám v dešti lidských osudů, znatelně bohorovně rozpoután.

Upoután v sobě. zříkám se tě, odejdi a nechoď zpět.

Zahlcen nevinností, vyzvrácen na dně čeho si, co to je.

Slyším kroky jsou stále blíže, doteky pomyslné nevyhnutelnosti.

Drze že by odrazem v slze, vidím svoji tvář, je jí zle že by odrazy 

bolesti palčivé.

Karty si odkryje, tělo jen jako brnění, před samoúčelností smrtící 

hamižné bestie.